pondělí 22. února 2016

Daň za lásku

To, že i život si občas vybere svoji daň, mi na začátku roku potvrdil jeden kamarád, který se na služebce po cestě stavil u mě, abychom si trochu pokecali a provětrali hlavu z neustálého pracovního shonu. pokud nepočítám facebook, tak dlouhou dobu jsme nebyli vůbec v kontaktu, vlastně už od základky jsme se neviděli a tak jsme oba byli zvědaví, jak se kdo máme. Jeho životní příběh, který mi vyprávěl, by rozhodně vydal na nějakou větší romantickou knihu, nicméně s jeho svolením jsem mohl napsat tento příběh a seznámit tak i širší veřejnost s tím, co na nás osud může přichystat. 


Sedli jsme si na gauč před televizi a Martin začal vyprávět svůj životní příběh. Tedy, je mu sice necelých šest a dvacet let, nicméně z mého pohledu to životní příběh rozhodně je. Pokusím se jeho příběh sepsat tak, jakoby příběh vyprávěl on.

Seznámili jsme se na střední, když jsme se s rodiči po základce odstěhovali do Brna. Bylo to něco velkého, takové obrovské město oproti tomu našemu zapadákovu. Byl jsem z toho u vytržení a najednou viděl tolik příležitostí. Jediné, co mě na tom opravdu mrzelo je to, že jsem prakticky přišel o všechny kamarády a kamarádky. Nikoho jsem tam neznal a musel jsem začínat v podstatě od nuly. 

A na střední to vlastně všechno začalo. Dny mého jančení, pařeb a prokalených nocí. Takže takhle jsem se seznámil s Monikou. Typická vymetačka nočních barů a diskoték. Chodila tam se svoji partičkou dalších asi tří holek, stejně jako já s partou svých nových kámošů ze třídy. Nikdy jsem nepochopil, co na mě vidí, ale docela dost jsme si sedli. Druhou noc jsme skončili v posteli a bylo to fakt úžasný. Ona byla taková dračice, že jsem se vždycky divil, kolik energie ještě má po tom, co jsme se vraceli z místní diskotéky. Takovou výjimečnou osobu jsem v životě nepotkal. I mě k ní něco táhlo a asi jsme si byli souzeni. Tehdy jsem děkoval Bohu za to, že jsme se potkali, a vlastně i svým rodičům za to, že jsme se přestěhovali a hlavně sobě, že jsem se z té změny nezhroutil a postavil se k tomu čelem.

Po střední škole jsme se zabydleli, najali si byt na kraji města, oba jsme si našli brigádu a už jsme měli i své soukromí. Postupně jsme si zařizovali tu naši garsonku a pokaždé se celý den na sebe těšili, až zas budeme spolu. Ale já viděl že jí něco trápilo. V poslední době nebyla svá a přišla mi, že se přede mnou začíná čím dál víc stydět. Snažil jsem se o tom s ní mluvit, ale odpovědi se vždy vyhýbala. Nechtěl jsem na ni naléhat, nějak tlačit. Nakonec mi to stejně řekla, kupodivu sama od sebe, když jsme večer leželi vedle sebe. 

Trápilo jí, že se necítí přede mnou dobře. Že se cítí méněcenná, že mě už tolik nevzrušuje. Neměla pravdu, já byl v pořádku, i ona. Myslím ale, že to bylo z tý televize a časopisů, kde viděla jen samé modelky a super nafintěné kočky. Taky je fakt, že v poslední době přibrala, takže i to ji trápilo. 

Snažil jsem se jí utěšit, že to není tak zlé, jak to vidí, ale nakonec mi stejně řekla, že půjde na liposukci, že si nechá odsát tuk z břicha a nohou, aby je měla hubený, protože věděla, že takové se mi líbí. Zkoušel jsem jí to rozmluvit, ale nedala se a tak na tu proceduru nakonec stejně šla. Ve výsledku jsem musel uznat, že v legínách a upnutých džínách jí to potom fakt seklo. Vynikly víc její dlouhé nohy, takže v létě v šortkách se zdály být nekonečné. 

Po čase jsme si oba našli docela slušně placenou práci, takže jsme si mohli dovolit větší byt, auto, pejska. Ale zase jsem na ní začínal vidět ten samý pocit ustaranosti. Tentokrát já trápily malá prsa. No jinak to ani dopadnou nemohlo, takže jsme sáhli do úspor, které jsme investovali do jejích dvou "kamarádek". Pak byla opět na čas spokojená a byla moc ráda, že se to líbilo i mě. 

Netrvalo dlouho a když se jednou vrátila z týdenní služebky, nestačil jsem se divit. Už na první pohled mi na ní něco nesedělo a když jsme se líbali bylo mi to hned jasné. Nakonec z ní vypadlo, že to nebyla služebka, ale že byla v nemocnici na zvětšení rtů. Nejdřív jsem byl pěkně naštvanej, že mi o tom nic neřekla, ale nakonec jsem si uvědomil, že mě to líbaní s ní teď docela vzrušuje ještě víc, což jsem nikdy netušil, že by mohlo. 

Milovali jsme se, jezdili společně na dovolené a bylo to strašně fajn. Takový život, to bych přál každému, i tobě... 

...V tu chvíli se mi honily hlavou myšlenky na něco takového, protože já vážnější dlouhodobější vztah vlastně nikdy nezažil. Ale ze zdvořilosti jsem jenom poděkoval a Martin vyprávěl dál...

Na další rok pro mě ale přichystala fakt velký překvapení. Byl jsem z toho až v šoku a dost vážně jsem uvažoval nad jejím psychickým stavem. Dva týdny před mými Narozeninami odjela kamsi, prý se nemám bát, že to bude pro mě překvapení. Když řekla, že se nemám bát, tak tím spíš jsem měl strach, co vyvede. A vyvedla. Měl jsem chuť jí poslat do blázince, rozejít se s ní, ale já jí tak miloval! Moji kočičku jedinou. Vždyť to dělala všechno vlastně jenom kvůli mě, pro mě. Takže za to vlastně nakonec mohu já, že jsem ji pomotal hlavu. I to mi vyčítaly její rodiče, když jsme byli u nich na návštěvě a docela dost jsme se kvůli tomu pohádali, což mě moc mrzelo. Zkrátka, zadívala se do módy korzetů a chtěla mít co nejvíc sexy postavu, takže si nechala odebrat několik spodních žeber, aby ten efekt úzkého pasu byl větší. A skutečně byl. Když jsem jí objímal, bylo to jako objímat přesýpací hodiny. Přes prsa velká, když jsem pomalu sjížděl rukama k jejímu zadku tak se to úžilo a úžilo a pak přišel zadek. Ty, ale mě to zase jenom vzrušilo. Nečekal jsem to, ale tu noc jsme si užili jako nikdy předtím. Možná proto jsem ji miloval, že ona věděla líp než já, co se mi líbí.

Do blázince jsem jí nakonec neposlal a zase bylo všechno ve starých kolejích. Vypadalo to, že už je se sebou spokojená a že je spokojená s tím, že v mých očích vypadá jak bohyně. Teď mě napadá, jestli to ona nedělala ze žárlivosti, abych nekoukal po jiných, aby si mě udržela, že se možná bála, aby o mě nepřišla...

No, ale pak se to stalo. Jako Honzo, čekal bych cokoliv, že se třeba rozejdeme, že si ona najde jinýho, nebo že se na něčem třeba neshodneme a náš vztah si zničíme navzájem, jak to u většiny lidí bývá. Ale nebylo tomu tak. Jednou, po cestě z práce, když přecházela večer na přechodu, ji srazilo auto. Ono to vlastně ani tak nebylo na přechodu, jako spíš na chodníku. Oba se chtěli vyhnout srážce a opilý řidič zareagoval evidentně chybně a vjel na chodník. Spolu s Monikou srazil i její kamarádku, kolegyni z práce. Ta vyvázla s těžkým otřesem mozku a skončila na vozíku. Monika na tom byla hůř... 

"Martine, doufám že..." zarazil jsem se a vyvalenýma očima ho pozoroval, jak se mu začínají lesknout oči.

Když mi v noci volali, že leží v nemocnici, málem jsem dostal infarkt. Jel jsem ihned za ní, abych věděl co s ní je. Ležela nehybně na lůžku, kolem pípaly přístroje a já ji tiskl dlaň a modlil se, aby mi ji stiskla taky. Alespoň lehce. Pak přišel konec. Pípací přístroj začal pískat a zdravotní personál ihned přiběhl a mě museli násilím odvést z pokoje. Bouchal jsem na dveře, které přede mnou zavřeli a křičel jsem, ať mě za ní pustí, že ji miluji. Pak jsem se vyčerpáním sesunul na podlahu a jenom  brečel. Jako malá holka. Hlavou se mi honily ty roky, které jsme spolu prožili, zážitky, radosti a strasti. 

Po jejím pohřbu jsem navždy ztratil smysl života. Ta prázdnota, která byla cítit z našeho bytu, byla tak silná, že jsem se musel odstěhovat zpátky k rodičům a byt prodat. Všechno mi ji připomínalo. Chodil jsem k psychologovi, který se mi snažil pomoct. Docela to pomohlo. 

Postupem času jsem se vzchopil a začal si zvykat na život bez mé drahé polovičky. Věnoval jsem se práci, kde jsem trávil většinu času, abych nemusel stále vzpomínat a vracet se do minulosti. Každý týden jí kupuji květiny, které pokládám na její hrob a povídám jí, jak jsem se měl a co jsem zažil. Tohle byla daň osudu za to, že jsme se měli rádi? Tohle že má být život? K čemu takový život je, když nemá smysl? Takovéhle otázky se mi honily hlavou. A takhle to všechno skončilo.

Já jsem jenom tiše poslouchal a nevěděl, co si mám myslet. Měl Martin jenom smůlu? Byl to předem daný osud? Proč se tohle děje vždycky těm dobrým lidem? Proč zrovna těm, které rozdělí zrovna to jediné, co je rozdělit dokáže - smrt? Jeho vyprávění na mě udělalo opravdu velký dojem a ještě druhý den jsem přemýšlel nad osudem, který byl pro něj připraven.

Pokud jste příběh dočetli až sem, chtěl bych vám za to poděkovat. Tyto řádky i po několikátém přečtení ve mě vyvolávají emoce, které bych na veřejnosti nikdy neprojevil. Martinovi jsem popřál hodně štěstí a uklidnil ho, že bude zase líp. Ale to on už věděl, jen mi poděkoval, že jsem ho vyslechl. A také děkuji všem čtenářům, že jste, byť prostřednictvým mého blogu, mohli poznat, že i život si občas vybere svoji daň.

6 komentářů:

  1. Tohle je síla. Hodně emotivní příběh. Člověku až mrazí při představě, že se to fakt stalo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takovych pribehu a zazitku je urcite hodne, jenom je asi nikdo moc nepise a nevypravi, coz je mozna docela skoda...

      Vymazat
  2. evidentně máš slabost pro tělesné modifikace. připomíná mi to film Čas od Kim Ki-duka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já sice taky, ale tohle mě právě proto také zaujalo. Ten film by asi nemusel být špatný, možná se o víkendu mrknu :)

      Vymazat
  3. Příběh jako z filmu. Ten konec jsem opravdu nečekala. Je to drsný. Přeji tvému kamarádu hodně štěstí do budoucna.

    OdpovědětVymazat