Edward se těšil na své první Vánoce. Běhal z pokoje do pokoje, z
balkonu skákal do zahrady a maminka, jednooká trigligonka, se
strachovala, že si její hlavonožčí synáček pohmoždí chapadélko. Abyste
ale rozuměli - na planetě Platrix, pár světelných let od souhvězdí Andromedy, byl jeden rok
dlouhý, jako deset let na planetě Zemi.
"Kdy už
budou vánoce?" "Kdy už to začne?" "A kde jsou dárky?" chrlil ze sebe ten
desetiletý hlavonožec a jeho tři vypouklá očička se samým nadšením točila jak vrtulky, tužbou po
tom najít dárky, které maminka s tatínkem koupili.
"Po kom ty
kluku jedna nezbedná jsi." kroutila maminka nalomeným krkem a plácla
ploutví do těsta, ze kterého chtěla péct vykrajované ozdůbky na
slavnostní hostinu.
"Jen ho nech, maminko."
ozvalo se volání z venku. "Tatínek je tady! Jupí!" a Edward skočil z
balkonu, přímo tátovi do náručí. "Ty kluku jedna mizerná!" zalamentoval
tatínek, protože se docela lekl. "Ještě že tu máme jenom desetinnou
gravitaci než na Zemi. "A jak se na Zemi slaví Vánoce? Chodí tam taky
Klusa Anta?" "Kdepak. Představ si, že na Zemi, v každé Zemi, chodí někdo
trochu jiný. Pojď dovnitř ke krbu, ať ti nenamrznou chapadýlka, a já ti
budu vyprávět, jak to tam tenkrát chodilo."
"Tak
jak bylo v práci tatínku?" pozdravila maminka a dala tatínkovi pusu
přímo mezi dva chomáčky štětin. Tatínek byl velký Mrmlos, uznávaný a
všude vítaný. Proto také dělal šéfa u největší mezigalaktické cestovní
kanceláře v souhvězdí Andromedy. "Ále, docela to šlo. Však to znáš.
Brukerky ze souhvězdí Atila dělaly problémy, jako vždy. Ony si snad
myslí, že když vypadaj jako brambory, tak můžou všechno." "Tak jsou to
chudáci, nemůžeme je odsuzovat proto, jací jsou. No a co, že nepracují,
že neumějí číst ani psát? No a co, že nemají vzdělání? Právo na život a
na cestování mají stejné jako my, tak jim přeci kvůli tomu nebudeme
znepříjemňovat život. Navíc teď, na Vánoce." "Máš pravdu, maminko."
odvětil tatínek a ladnými obloučky se dohoupal do vedlejší místnosti ke
krbu, před kterým už seděl Edward, nertpělivě pleskající chapadýlky o
koberec. "Tak už povídej, tatínku, jaké to na Zemi je? Jak moc jiné to
je a jaké to bude u nás?" Tatínek se pomalu s křupotem chrupavek usadil v
křesle, zapálil si jointa a usnul.
"Jeeee,
táto, no tak, slíbil jsi mi to." smutně prohlásil Edward a jeho kůže se
zbarvila do zelena, stejně, jako když byl smutný. "Ale no tak, nech
tatínka", konejšila ho máma. "Víš jak na tom je. Už není nejmladší a věk
deseti Platrixových let je v dnešní době přeci jen ojedinělý." "Já vím. Ale slíbil
mi to."
"Tak ti budu o Zemi vypravovat já, chceš?"
"A ty o ní něco víš?"
"Jistěže,
přeci jsme se tam s tatínkem před dvěma lety brali, ale to ty si
nemůžeš pamatovat. V té době jsi byl ještě malinký červíček v mé noze."
"A jaké to tam teda je? Padá tam na Vánoce také kyselý déšť?"
"Ne.
Ale kdysi to tak bývalo. Někdy v roce dva tisíce dvacet, kdy se lidé
jadernými zbraněmi sami vyhubili, tam pak několik stovek let padal
kontaminovaný déšť, který ničil všechno živé. Pak Zemi našla naše rasa,
dekontaminovala celou planetu a z jejich základního genetického kódu,
který jsme tam našli, stvořili dva nové lidi. Technicky jsme je nazvali
P100 a X100. V pozdějších dobách si sami dali jména - Adam a Eva."
"Ahá, o tom jsem kdysi slyšel, že prý lidé pocházeli z těchto dvou človčeků."
"Člověků,
Edwarde. Člověků. Začali si tak říkat. Nebo lidé, to je jedno. Ale
důležité je, že přes těch několik tisíc pozemských let, co je pozorujeme
a hlídáme, našli vnitřní klid, spokojenost a vymysleli si také Vánoce,
které se opakují jednou za pozemský rok."
"A můžu se jednou s tátou na Zemi podívat?"
"Určitě se tam jednou podíváš. Zatím ale musíme být nenápadní a nesmí o nás vědět."
"A proč maminko?"
"Báli by se nás. Na setkání s námi ještě nejsou připraveni."
"A kdy budou?"
"To nikdo neví. Ale o tom jsi si přeci nechtěl povídat..."
"Nechtěl, ale zajímá mě to. Třeba si jednou s těmi lidmi popovídám a oni sami mi řeknou, jak Vánoce tráví."
"Možná." a maminka svými ploutvičkami objala svého hlavonožčího synka a ten se jí svými chapadýlky omotal kolem pasu.
Žádné komentáře:
Okomentovat