Simča byla super holka. Chodili jsme spolu už od střední a
protože jsme byli oba zaláskovaní nejen do sebe, ale i do cyklistiky,
podnikali jsme často výlety na kolech. Jezdili po stezkách kolem našeho
města, občas zajeli na prosluněný palouček, kde bylo nádherné ticho a
kde byl slyšet jen zpěv ptáků a my se tam k sobě tulili, sedíc na trávě, a
byli šťastni. Nebo jsme si lehli na deku a pozorovali
letadla a z prapodivných mraků si utvářeli obrazy postav a zvířat, které
nám je připomínali. Tehdy jsme také vyfotili společnou fotku na
Facebook, se vzkazem "Navždy spolu". Byly to nejkrásnější
chvíle našeho vztahu.
Simona a já jsme tehdy ještě nebyli
plnoletí, a tak jsme na našich cyklovýletech ze zákona museli vždy mít na
hlavách ochranné přilby. Bylo to nesmírně nepohodlné a při pocení nás
to všude škrábalo. Nicméně vždy hrozilo riziko, že nás po cestě odchytí
policie a bude nás pokutovat.
Největší vtip je v tom, že jsme
spolu za celou dobu měli jenom jednu nehodu, která ani nestála za řeč.
Bylo to jenom z naší blbosti, kdy jsme se chytli za ruce a jeli do
zatáčky... Prostě hloupost, a odneslo to jenom pár odřenin, nic víc.
Popravdě, ani ta helma v tu chvíli nebyla potřeba, jelikož jsme oba
skončili spíš než na ní právě na kolenou.
Bylo nám devatenáct, když jsme oba končili maturitu a věděli jsme, že už helmy ze zákona nemusíme mít. Simča za to byla strašně ráda. Abych pravdu řekl, já si na tu helmu už tak nějak
zvykl. I jí jsem se to pokoušel rozmlouvat, ať si jí pořád bere, ale ona
ne, že prý jí to zničí účes. Snažil jsem se jí vysvětlit, že by bylo
přece jenom bezpečnější jí mít i když to zákon nepodmiňuje. Snažil jsem
se jí vysvětlit, že se mi líbí i s těmi vytlačenými proužky ve vlasech,
když si helmu sundavá. Ale ne, měla svoji hlavu a pevně si sátála za svým.
Řeknu
vám, tehdy jsem se o ní hrozně bál, když jsme někam společně jeli. Ale i
když někam jela sama. Hodinu co hodinu, každou minutu, každou sekundu
jsem měl na očích svícící displej, abych nepromeškal ten okamžik, kdy mi
napíše, že dojela v pořádku a k tomu toho "láskovacího" smajlíka :-* . S
prsou mi vždy spadla skála, když SMS konečně dorazila. Děkoval jsem
Bohu, že je v pořádku a že se zase brzy uvidíme. Takhle to šlo nějakou
dobu.
Jednou jsme si vyjeli opět na náš palouček, a jelikož
bylo ten den opravdu horko, cestou tam jsme se stavili u místního baru a
dali si osvěžující drink a probrali pár zajímavých lidí okolo a pak
pokračovali.
Byla to právě poslední zatáčka v místě, kde
projíždělo jedno auto za uherskej rok. Simča se za mnou s úsměvem
otočila, aby zjistila, jestli jí stíhám, jak to dělávala vždy, než vjela
do zatáčky.
Vtom se to ale stalo. Najednou se před námi vyřítilo auto,
mladej kluk s holkou. Asi jí předváděl koně pod kapotou, tak na to
dupnul a driftoval zatáčkou. Jasně že jsme slyšeli, že se blíží nějaké
auto, proto jsme také jeli po okraji. Čekali, ale ne na naší straně.
Když řidič před sebou uviděl cyklistku, lekl se a prudce
strhnul řízení na druhou stranu. Jenže bylo už pozdě. Náraz byl
tak prudký, že přeletěla přes řidítka a hlavou proletěla čelním sklem
auta, které se pak se skřípotem plechů zabořilo do příkopu.
Nastalo
ticho. Byla slyšet jen pára z chladiče vyhaslého motoru. Stál jsem jako
přikovaný, s prsty ztuhlými na brzdách. Otupený šokující událostí, která se právě stala přímo přede mnou. Nevěděl jsem, co dělat. Do očí se mi
hrnuly slzy, když jsem odhodil kolo a utíkal k autu.
Všude
byla krev a rozbité sklo. Bylo to jako v těch nechutných filmech, ze
kterých se vám chce zvracet. Nevydržel jsem to. Bylo toho moc. Ten
pohled byl tak smutný a nechutný zároveň, že jsem přímo před sebe hodil
šavli a padl na kolena. V tu chvíli jsem chtěl také umřít. Každá další
sekunda trvala hodinu a čas jakoby se dočista zastavil.
Rozklepanými prsty sahám do kapsy pro telefon a vytáčím 1-1-2. Ruce se mi klepou, musím mobil držet v obou, aby mi nevypadl.
"Tísňová
linka, jak vám mohu pomoci?" Vůbec jsem nebyl schopen slova. Nemohl
jsem ani mluvit. "Haló? Je tam někdo?" naléhal hlas z telefonu.
Konečně
jsem se přemohl. "Nehoda. Stala se nehoda. Simona je... To auto... Ona
je... Moje holka..." Do očí se mi vedraly veště větší a slanější slzy a
já lapal po dechu. Pak si ještě vzpomínám, že jsem nahlásil místo a pak
už nic. Temno. Probudil jsem se, až když už byli na místě záchranáří.
Policie, hasiči a samotřejmě i sanitka. A pohřební vůz.
"Probírá
se! Pojďte sem!" Ozývají se nějaké hlasy přímo u mé hlavy. "Jste v
pořádku? Co se stalo?" najednou se na mne valila sousta otázek a já byl
schopen říct jen "Prosím, zachraňte ji."
Pak mě odvezli do
nemocnice na nějaké vyšetření, dali mi prášky na spaní a já usnul. Nic
se mi nezdálo. Myšlenky černé jako temná noc, tiché jak zapadlé ulice
velkoměsta.
Po probuzení na lůžku mi bylo řečeno, že to nikdo
nepřežil. Všichni čtyři byli mrtví. Čtyři? Vždyť v tom autě byli jen
dva, nebo ne? Bohužel, v autě nebyl jen jeden páreček, ale na zadním
sedadle seděla ještě jedna slečna. Stejně mladá jako ti dva. Osmnáct
let.
Jsem na dně. Jediný ze všech účastníků jsem přežil sice
bez jediného škrábance na těle, ale ohromnou jizvou na srdci. Během sekundy jsem ztratil vše, na čem mi záleželo. Smysl života už náhle přestal existovat. Život se pro mne zastavil. Já jí miloval. Byli jsme jedno
tělo a jedna duše. Nyní je pryč. Už se nevrátí.
Po několika
týdnech vyšetřování nehody vyšlo najevo, že nikdo z cestujících v autě ani nebyl připoután. Teoreticky je ale v té rychlosti pásy mohli zachránit.
Simona, přestože proletěla předním sklem, by to také přežila, kdyby měla
přilbu.
Nechci tady nikoho poučovat, chci jen, abyste věděli,
že smrt nikdy nespí. A i přesto, že vám nikdo nenařizuje mít helmu,
vždy si ji berte, i když bude to největší vedro všech veder. Protože
život za to rozhodně stojí.
Nejraději bych umřel místo ní než žít s pocitem, že jsem jí nedonutil si ji vzít.
Uběhl
od toho sice už rok, ale stále se cítím prázdný. V očích mám slzy, když
pokládám květiny k dřevěnému křížku s jejím jménem. V noci se budím,
protože stále před sebou vidím ten její úsměv a následný náraz. Mnozí si
třeba řeknou: "Chlap, ten něco musí snést." ale ti kdo to říkají, ani v
nejmenším netuší, co to pro mne znamená. Já ji miloval a ztratil přímo
před svýma očima. Tehdy to bylo naposled, co jsme si dali společně Colu,
co se za mnou ohlídla a usmála. Tehdy to bylo naposled.
Filip
se z toho šoku nikdy nedostal. Pravidelně chodil k psychiatrovi, který
se mu snažil ve všem pomoct, pomáhat mu se s tím smířit. Ale nebylo to
platné. Měl hroznou práci, příšerně placenou, téměř žádné kamarády, se
světem nekomunikoval. Úplně se odpojil od reality.
Když uběhlo pět let od té nehody, skočil ze svého bytu v sedmém patře panelového domu, s fotografií v ruce se vzkazem "Navždy spolu".
Žádné komentáře:
Okomentovat