sobota 30. září 2017

Falešná naděje

Tento příběh se mi v hlavě zrodil úplnou náhodou, možná že to bylo písničkou, která právě hrála z rádia, možná momentální náladou, ale možná také něčím úplně jiným... Kažopádně bych vám jej chtěl nyní převyprávět...

Jmenuji se Adam. Je mi 16 a jako obvykle mi budík zvoní v sedm ráno. Ne, nezvoní. Tentokrát zaspal i on a já utíkám s napůl rozeplou taškou do školy a ještě dojídám rohlík, abych nevynechal snídani. Běžím téměř prázdnými ulicemi, většina studentů je už ve školních lavicích. Míjím místní supermarket, zastávku MHD, trafiku a už už se blížím k budově školy, když se náhle zpoza rohu místního paneláku vynořila jakási postava. Nestíhám uhýbat, v plné síle narážím přímo do ní. Ucítil jsem ten náraz na mém hrudníku, jakési vyjeknutí a už se mi z tašky sypou učebnice přímo na zablácený chodník.

"Co se stalo? Jste v pořádku?" ptám se a ohlížím se po té osobě. Leží vedle mne, úplně rozpláclá, jako učebnice matiky, taky v blátě. "Halo, slečno, je Vám něco?" "To byla pecka, ježišmarja, já se moc omlouvám." S těmito slovy se pomalu postavila a oklepávala ze sebe hrudky bláta. "Moc se omlouvám" říkám jí. "Ale ne, za to můžu já. Něměla jsem tak utíkat." Ano, spěchala do školy, zřejmě také zaspala. Usmála se na mě a já viděl, jak jí i přes ten incident září oči překvapením. "Ty jsi v pořádku?" zeptala se, když se alespoň trochu oklepala. Řekl jsem, že ano, i přes bolest v pravé ruce.
"Takže taky do školy?" zeptal jsem se, ani nevím proč. "Jo jo, hele, musim už jít, tak ahoj" a trochu chromým poklusem utíkala dál. Díval jsem se za ní jak zjara, byla tak nádherná. její vlasy, rty, její postava, její oblečení, až mi bylo líto, že si jej umazala. Zbytek cesty jsem došel pomalu, protože přeci jen i trochu ta levá noha bolela.
Protože jsme měli ten den tělocvik, šel jsem rovnou do šatny se převléknout. Pak už se ani nic zvláštního nestalo. Na těláku jsme hráli basket a já svým nejlepším trojskokem dal vítězný koš. Když jde o sport, bolest prostě ignoruju. 

Radovali jsme se z vítězství a šli do druhého patra, do naší třídy, na výtvarnou výchovu. Měli jsme ten den vymalovat otisk své dlaně v hliněné destičce, kterou nám vyučující přes víkend nechala vypálit ve školní peci. Pořád nechápu, k čemu tyhle vyučovací předměty vlastně jsou...
Ten den bylo sice bláto, ale opravdu krásně a tak jsme se s kamarády domluvili, že vyrazíme do Bezručáku na kolo, na místní přehradu a dáme si "lesní" sjezd (to je takovej kopeček dolu, kterej vede lesem, přes kořeny stromů). Odpoledne jsme tedy vyjeli a netrvalo dlouho, na cyklostezce nás minul nějaký mě povědomý stín. Ano, trvalo mi to sice pár sekund, ale přeci mi došlo, že to byla ta slečna z rána. Otočil jsem kolo a zamířil za ní.
"Ahój, co ty tady?" "Jé, ahoj" odpověděla a usmála se. Zastavili jsme se u místního stánku s občerstvením a jelikož bylo pořádné horko, dali si to nejstudenější pití, co měli.
Slunce pražilo, na silnici by se dala smažit vajíčka a my seděli a povídali si o všem možném, o mých koníčcích, jak rád hraju na piano, že hraju basketbal, také o jejích koníčcích, také že se jmenuje Lucka a ráda plave. A já věděl, že z toho nebude jenom kamarádství, ale i něco víc. Měl jsem strašnou radost, že mi osud do cesty konečně postavil někoho, kdo mi rozumí a chová ke mne stejné sympatie jako já k ní.
Začalo se stmívat a s prvním nezávazným polibkem na rozloučenou jsme se rozešli domů. Štěstí se mi rozlilo snad po celém tělě. Byl jsem v sedmém nebi. Mohl jsem létat, mohl jsem všechno!

Crrrrrr! Najednou slyším známý zvuk budíku a mhouřím oči. Kde to jsem? Otáčim hlavu doprava a... Kde je moje piano? Co to sakra je? Všude kolem to září jak v paláci čistoty, bílé stěny. Chci zaklapnout budík, ale nemůžu. Jakto? Kdosi ke mě přibíhá a vypíná jej. "Dobré ráno broučku." Nemohu odpovědět. Co se sakra děje? Už jsem ale při plném vědomí a vidím kolem sebe jen bílé stěny, dveře a jeden obrázek s velkými květy. 
"Co se děje?" ptám se té osoby. "Aha, takže zase nic." zněla odpověď. Ta žena nade mnou stála jako nak nějakým hrobem, s rukama složenýma a ustaraným výrazem. Po chvilce přišel nějaký muž a začal mi povídat neuvěřitelné věci, u kterých se mi začalo trhat srdce na malé kousíčky, do očí se mi draly slzy a stékaly po tváři, až na postel...
"Je to už dlouho. Paměť je velice ošidná věc. Prosím, nelekejte se. Jste v univerzitní nemocnici v Praze. Stala se nehoda. Ošklivá nehoda. Kdysi dávno. Na horské dráze. Uvolnily se šrouby a vláček vyjel z kolejnic. Bohužel tak, že se zastavil až pod mostkem, který se na něj zřítil... Dělali jsme, co jsme mohli, a život jsme vám vrátili. Kdyby spadl jen kousek vedle, nemusel jste to přežít. Bohužel, abychom vás mohli zpod mostku vytáhnout, museli jsme vám amputovat obě horní končetiny."
  
Se slzami v očích mi začalo docházet, co se vlastně stalo. Bylo to opravdu tak. Proto jsem nemohl vypnout ten budík. Byl to jen sen. Sen, který dával falšnou naději. Nikdy nebudu hrát basketbal, jezdit na kole, ani hrát na piano. Ani jsem nemohl vybarvovat otisk své dlaně. "A co Lucka? Kde je?"

Jelikož se mi vybavilo, že seděla vedle mě v tom vláčku a jen letmá vzpomínka na to, jak jsme se předtím pohádali o to, kde bude kdo sedět. Oba jsme chtěli být na pravé straně, ale nakonec jsem po jejím sladkém polibku ustoupil a pustil ji na své místo.

Doktor sklopil hlavu a jen dodal: "Právě že ten mostek spadl přímo na ní, těsně vedle Vás." Víc už nemusel říkat a já věděl, proč mám její fotku u své postele a že ten den mi také zachránila život.

Jmenuji se Adam. Je mi 25. Nemám ruce. S vážným poškozením mozku ležím na jednom nejmenovaném pokoji v Pražské nemocnici. Jsem nemocný. Nepamatuji si předchozí dny. Sny mám živé, veselé. Realita je jiná. Každou noc prožívám všední dny běžného života, ráno se probouzím do strašlivého světa plného všeho, co nemohu. Trhá se mi žalem srdce, když opouštím svět snů a vracím se do reality. Přes den jen ležím na svém lůžku. Večer se těším na další sen. Chybí mi ruce, hlava mi taky moc neslouží, jsem odkázán na pomoc druhých. Nikdy nebudu utíkat do školy, ani hrát basket, ani vybarvovat otisk mé dlaně...

2 komentáře: