Nový člen

Jednoho dne se u nás objevil nový člen. Pohodlně se usadil na volné místo mezi Mirka a Věru, kteří se včera strašlivě pohádali. Už ani nevím, kvůli čemu, ale jsou na sebe hodně naštvaní a snaží se navzájem vyhýbat. Tradiční zvonění zahájilo naše dnešní sezení.

"Takže vás tady opět vítám, jsem ráda, že jsme se tu sešli v plném počtu. Dnes bych chtěla začít představením našeho nového člena, Igora." Naše vedoucí nám představila toho nováčka a pak se optala na jeho příběh, co jej k nám přivádí. Zpočátku se zdál hodně uzavřeným a nesmělým, ale nakonec se přeci jen rozpovídal...

Půlnoční návštěva

Do mezipatrového bytu v Chomutově jsem se přistěhoval před několika lety. Bylo to pár měsíců po škole, kdy jsem začal vydělávat a mohl konečně vylétnout z hnízda svých rodičů, postavit se na vlastní nohy a začít tuto etapu dospělosti.

Tehdy to byla jasná volba, jelikož jeho cena byla přijatelná i přes to, v jak hrozném byl stavu. Předtím tam bydlela nějaká stará paní, která umřela a neměl se kdo o byt starat. Trvalo několik měsíců, než jsem jej dal dokupy a byt se stal obyvatelným. Kdybych tenkrát jen tušil, jaké tajemství skrývá...

Život s modelkou

Na třídním srazu se základní školou se mi jeden kamarád pochlubil, že chodil s modelkou. Přesto, že jsem mu to ve skrytu duše záviděl, jeho výraz ve tváři nebyl zrovna šťastný...

"Chodil? Jak dlouho jste byli spolu?"

"Tři roky." odpověděl suchým hlasem.

"No tak to je přeci super, určitě hodně vydělávala, a ty sis užíval jejího těla..."

"Super? Ze začátku možná jo, tak první měsíce."

"Jak to? Co se stalo?"

Patrik dopil svůj půllitr piva, objednal si nový a začal vyprávět neuvěřitelný příbeh...

Rande naslepo

Ať už ze zvědavosti, touze po dobrodružství, nebo možná z nějakého hlubšího důvodu, jsem se přes internet přihlásil do projektu s názvem Rande naslepo. Už jsem nějaký ten čas sám, tak jsem si řekl, že by bylo fajn s tím něco zkusit udělat. Takže proč ne, dám za to jenom pětikilo a uvidíme, jestli z toho něco bude. Zvědavost mi zkrátka nedala a možná tomu napomohlo i to, že mi horoskop už půl roku každý měsíc sliboval potkat tu pravou... Tedy, ne že bych věřil na horoskopy, ale přeci jen, naděje tam prostě vždycky je.

Příběh duše

Je tomu již pětadvacet let, co se jedna malá dušička ocitla v těle křehké dívenky jménem Anetka.

Čtvrt století! V té době lidé ještě neznali mobil, Wi-fi, ani internet.
  

Anetka vyrůstala v celkem spořádané rodině. Otec pracoval jako vrchní inženýr pro jednu zahraniční firmu, matka učila na střední škole cizí jazyk a její starší sestra Klára byla letuškou u jedné turecké letecké společnosti. 

Navždy spolu

Simča byla super holka. Chodili jsme spolu už od střední a protože jsme byli oba zaláskovaní nejen do sebe, ale i do cyklistiky, podnikali jsme často výlety na kolech. Jezdili po stezkách kolem našeho města, občas zajeli na prosluněný palouček, kde bylo nádherné ticho a kde byl slyšet jen zpěv ptáků a my se tam k sobě tulili, sedíc na trávě, a byli šťastni. Nebo jsme si lehli na deku a pozorovali letadla a z prapodivných mraků si utvářeli obrazy postav a zvířat, které nám je připomínali. Tehdy jsme také vyfotili společnou fotku na Facebook, se vzkazem "Navždy spolu". Byly to nejkrásnější chvíle našeho vztahu.

Falešná naděje

Tento příběh se mi v hlavě zrodil úplnou náhodou, možná že to bylo písničkou, která právě hrála z rádia, možná momentální náladou, ale možná také něčím úplně jiným... Kažopádně bych vám jej chtěl nyní převyprávět...

Jmenuji se Adam. Je mi 16 a jako obvykle mi budík zvoní v sedm ráno. Ne, nezvoní. Tentokrát zaspal i on a já utíkám s napůl rozeplou taškou do školy a ještě dojídám rohlík, abych nevynechal snídani. Běžím téměř prázdnými ulicemi, většina studentů je už ve školních lavicích. Míjím místní supermarket, zastávku MHD, trafiku a už už se blížím k budově školy, když se náhle zpoza rohu místního paneláku vynořila jakási postava. Nestíhám uhýbat, v plné síle narážím přímo do ní. Ucítil jsem ten náraz na mém hrudníku, jakési vyjeknutí a už se mi z tašky sypou učebnice přímo na zablácený chodník.

Poprvé a naposled...

Ozvalo se drnčení budíku a já leknutím málem spadl z postele. "Fuj, to byl ale blbej sen." mumlal jsem si pro sebe, ještě celý ospalý a se zalepenýma očima. Když už jsem byl v koupelně, abych si vyčistil zuby, ozval se znovu. S pusou plnou zubní pasty jsem vyběhnul, abych ho už definitivně umlčel.

 

Zbytek dne pak probíhal naprosto normálně, bez větších malérů, kterých někdy mívám až dost. Při cestě ze školy se mi v koutku oka zableskla jakási růžovo-červená skvrna. Při bližším pohledu jsem zjistil, že se jedná o plakát pouti, která se bude konat nedaleko od našeho města. Pouť s mnoha atrakcemi, houpačkami a obří horskou dráhou. Ale to, co mne zaujalo nejvíce, byl strašidelný hrad. Na plakátu sice stálo: "Nejstrašidelnější hrad v Evropě", ale těch už tady bylo…

 

Penzistův peníz, pocestného půlky

Pozřete příběh podivný, prastarý, pomateně pochybný, příběh pravdivý, poučný...

 
Pomatený plešatý penzista, průkopník penzijního připojištění, projektant palírny pneumatik, prodejce pouťových perníků, prodělal pořádnou pakárnu. Přesně před polednem po pololetních prázdninách propadl penzistovi prkennou podlahou polorozpadlé pavlače peníz. Přesně pod poličku plnou plnohodnotných prastarých předmětů. Penzistovy pokusy peníz povytáhnout pozoroval pes.

 

První Vánoce

Edward se těšil na své první Vánoce. Běhal z pokoje do pokoje, z balkonu skákal do zahrady a maminka, jednooká trigligonka, se strachovala, že si její hlavonožčí synáček pohmoždí chapadélko. Abyste ale rozuměli - na planetě Platrix, pár světelných let od souhvězdí Andromedy, byl jeden rok dlouhý, jako deset let na planetě Zemi.

"Kdy už budou vánoce?" "Kdy už to začne?" "A kde jsou dárky?" chrlil ze sebe ten desetiletý hlavonožec a jeho tři vypouklá očička se samým nadšením točila jak vrtulky, tužbou po tom najít dárky, které maminka s tatínkem koupili.

"Po kom ty kluku jedna nezbedná jsi." kroutila maminka nalomeným krkem a plácla ploutví do těsta, ze kterého chtěla péct vykrajované ozdůbky na slavnostní hostinu.

Experiment: Monstrum

Byl jsem mladý a hloupý. Na holky jsem zrovna moc štěstí neměl, spíš na přátele. Vždycky večer před spaním jsem přemýšlel, proč to tak je. Proč jsem pro všechny vždycky jenom kamarád a holky mě, byť slušně, odmítají. Všichni mí přátelé už byli spárovaní, každý s někým chodil, i ten gay ze třetí lavice už měl "partnera". Nemohu říct, že jsem v téhle situaci byl jediný ze třídy. Ještě jeden spolužák byl na tom stejně. Byl tlustý a měl černé umaštěné vlasy. Je pravda, že nepocházel z nějak bohaté rodiny, a tak se občas stalo, že měl někde na oblečení dírku... Ale ne velkou. Popravdě, ani já bych si jí nevšiml. Vím to, protože jsem jednou slyšel bavit se o něm nějaké holky, které si toho evidentně všimly. No, tak ten také nikoho neměl.

Taková normální dovolená 6/6

Část 6. - Správná kamarádka

Odlet probíhal jako vždy, když opouštíme něco krásného... ale také chaoticky. Jako obvykle jsme chodili po letišti sem a tam, tam a sem, až jsme se zaběhli. Až na poslední chvíli jsme našli správnou bránu a pádili podle šipek nejdřív rovně, pak doleva, doprava, pak po schodech nahoru, doleva, doleva, pak po schodech dolu... No byli jsme poslední.

Taková normální dovolená 5/6

Část 5. - Betlém

Na výlet do Betléma, do města, kde se narodil Ježíšek, jsem se ohromně těšil. Bohužel jsme na tento výlet nejeli všichni, protože dnes byly dva výlety najednou a většina z účastníků si vybrala právě ten druhý, který byl k vodě. Ani se jím nedivím, jelikož v tom horku někde běhat po památkách je fakt o kolaps.

Výlet po památkách si vybralo zhruba deset lidí, takže jsme se v autobuse pěkně rozprostřeli. Nutno ještě dodat, že autobus, který nás vozil, byl plně klimatizován a udržoval uvnitř příjemnou teplotu, podle mých odhadů něco kolem 20°C. Pravda, že když jsme nastupovali, bylo nám všem zima. Po chvíli jsme si ale zvykli, a když jsme zase vystupovali, praštila nás venkovní bariéra horkého vzduchu, který byl běžně kolem 35°C.

Taková normální dovolená 4/6

Část 4. - Výpadek proudu

Ten večer jsme jako obvykle měli k večeři rýži s nějakým kusem masa a k tomu Švédský stůl v podobě zeleniny. Rodiče už od stolu odešli a já, jelikož jsem ještě nebyl zcela syt, si dal nášup. Byla to paráda. Mám rád takovéto typy jídel, jak snídaně, tak i večeře. Člověk se může dokonale nacpat až k prasknutí a zaplatí za to pořád stejně, i kdyby snědl jenom plátek uzenýho. Nabouchl jsem se tedy pořádně. Spokojen a s plným břichem jsem pomalu opustil jídelnu a vydal se přímo k výtahu. Chodba byla docela šerá a na jejím konci bylo vidět jen označení místního jediného výtahu. Všechno probíhalo jako každý večer. Přišel jsem k němu, přivolal, přijel, otevřel se, já nastoupil. Tentokrát ale přistoupila ještě jedna účastnice z naší party zájezdníků.

Byla to zrzka a moc se s okolím nebavila. Mě přišla strašně sexy, hlavně v tom, v čem většinou venku chodila. Měla pěknou postavu a vždycky jí to moc slušelo. Usmáli jsme se na sebe, dveře se zavřely a výtah se dal do pohybu.

Taková normální dovolená 3/6

Část 3. - Mrtvé moře

Měl to být obyčejný oddechový výlet u vody. Měl, ale nebyl. Už jen proto, že to bylo u Mrtvého moře. Kdo tam v letních měsících nebyl, nemůže mít ani tucha, jaké to tam je. Všechno žhavé. Doslova a do písmene, všechno rozpálené. Písek tak horký, že už po dvou krocích z osušky bylo cítit opečené maso z vašich chodidel. Ve stínu to ještě jakž takž šlo, ale k vodě se dalo dostat jedině v botech. Většina lidí předpokládala, že se ve zdejší slané vodě krásně osvěží. Marně. V těchto měsících se místní teplota vzduchu pohybuje okolo 40°C. Dnes to ale byla výjimka, teplota dosáhla 45°C.

Taková normální dovolená 2/6

Část 2. - Tel Aviv

Ten den nás telefonem vzbudili již v pět ráno. Celí ospalí jsme se šourali k výtahu, který nás svezl o tři patra níže do prvního poschodí, kde se nacházela jídelna. Naštěstí jsme v tom nebyli sami, únava byla vidět i na ostatních účastnících. Po snídani se odjíždělo na výlet do města Tel Aviv, které nás den předtím vítalo na svém letišti. Průvodce byl celkem sdílný, nicméně nás nechal, abychom si dopoledne město proběhli každý individuálně po svém a odpoledne strávili na pláži u moře. I stalo se tak. Tentokrát mě nebavilo pobíhat půlden s rodiči po městě, tak jsem se odtrhl a prozkoumával toto zajímavé místo po svém.

Musím říct, že místní Izraelky mají svou specifickou zvláštnost.

Taková normální dovolená 1/6

Část 1. - Odlet

Nastal červenec a naši, jako každé prázdniny, vybrali zahraniční dovolenou. Tentokrát do Izraele. Na dovolenou jezdíme každý rok, většinou do zahraničí k vodě, ale tentokrát to bylo jiné. Byl to celkem levný poznávací zájezd po místních památkách - Betlém, kde jsme byli ubytovaní, Jeruzalém, Jaffa a další historická města a památky. Jel jsem s rodiči, jelikož aktuální nabídka byla zrovna pro tři osoby za celkem výhodnou cenu.

7 poznatků, jak být v práci úspěšný

V dněšním článku bych se rád zaměřil na několik tipů a rad, jak se člověk může stát v práci úspěšným a tím zároveň i spokojeným. Rozdělil jsem je do jednotlivých poznatků, které jsem za svůj život zjistil.

Vymkl se kontrole

Poslední dobou jsem měl docela velké problémy s počítačem. Dost věcí přestalo fungovat, nedaly se spustit, a vůbec celý byl nějaký zabržděný. Nelegálně stažené programy se mi začly blokovat a mě bylo jasné, čím to asi tak může být... Widowsy jsou pod drobnohledem a velký bratr se rozhodl udělat nelegálnímu softwaru přítrž. Jenže to nebyla zas tak docela pravda. 

Květiny v růžovém hávu

Květiny v růžovém hávu, byly vždy tou nejoblíbenější dekorací. Mívala je vždy umístěné pod oknem tak, aby na ně během dne svítilo slunce. Každý večer a každé ráno, loučila se s nimi a vítala, jakoby byly živé. Avšak květiny pouze přikyvovaly a mlčky souhlasily s jejími slovy. 

Její slova byla jemná a příjemná jako jarní vánek. Někdy sladká jako čerstvý med, jindy ostrá, jako břitva. Měla toho tolik co povědět a nikdy, nikdy nedokázala popsat vše. A květiny pouze mlčky souhlasily. 

Jak mě kámoš učil balit holky

Nejspíš už nemohl snést ty mé neustálé depresivní výlevy smutku a sebezapření při větším alkoholickém opojení a proto se rozhodl mi pomoct. Docela mě tím překvapil a měl jsem strach, ale zároveň jsem byl rád, že se konečně zase něco přiučím a třeba už konečně budu mít štěstí. Známe se už léta, takže má důvěra v něj byla opravdu veliká. 

Domluvili jsme se tedy na víkend, protože ty mám už konečně volné, že si vyrazíme, uděláme pánskou jízdu a bude to paráda. Bez ženskejch, tedy spíš on bez té svojí a že mě "řádně zaučí". Cítil jsem nervozitu, ale jediné, co mi dodávalo odvahu, byla naděje a té jsem se držel zuby nehty.

Experiment: Monstrum 3 (2/2)

Všechno totiž bylo úplně jinak, než bylo Henrymu celý jeho život vštěpováno do hlavy. Svět nebyl zničen, žádná katastrofická válka nebyla, lidé na Zemi normálně žili. Henry byl umístěn ve speciální laboratoři, která dokonale simulovala prostředí pro záchranu lidstva. Všichni lidé okolo byli buď najatí herci, nebo profesoři, kteří se zabývali výzkumem lidského těla. A Henry byl jejich pokusným králíkem. A díky lékům, které pravidelně dostával, také poslušným.

Experiment: Monstrum 3 (1/2)

"Tak jak se má náš malý Henry?" vítal se profesor se svým svěřencem již od dveří a rozevíral náruč na znamení přátelského objetí. Tomu se ale nedostalo a tak se jen zarazil a čekal na reakci. Henry seděl v koutě a zamyšleně se díval na fotografii, na které byl dům se zahradou.

"Kde je takové místo?" zeptal se tichým hlasem.

"To bývalo. Kdysi dávno, to jsi ještě nebyl na světě." odpověděl profesor smutným hlasem, protože věděl, že Henryho stále trápí myšlenky, které by mohly celý projekt ukončit.

"Pověz mi o tom místě víc. Jaké to tam bylo? Co se stalo, že to všechno zmizelo a už není?" začínal být víc a více zvědavý.

"To je na dlouhé vyprávění. Jednou ti to všechno povím, uvidíš. A možná ti i pustím nějaké filmy z té doby." chlácholil kluka profesor, aby se v něm nerozjela typická lidská vlastnost - chtíč po poznání.

"Máme oběd, pojď se najíst." řekl profesor a společně odešli do jídelny.

Daň za lásku

To, že i život si občas vybere svoji daň, mi na začátku roku potvrdil jeden kamarád, který se na služebce po cestě stavil u mě, abychom si trochu pokecali a provětrali hlavu z neustálého pracovního shonu. pokud nepočítám facebook, tak dlouhou dobu jsme nebyli vůbec v kontaktu, vlastně už od základky jsme se neviděli a tak jsme oba byli zvědaví, jak se kdo máme. Jeho životní příběh, který mi vyprávěl, by rozhodně vydal na nějakou větší romantickou knihu, nicméně s jeho svolením jsem mohl napsat tento příběh a seznámit tak i širší veřejnost s tím, co na nás osud může přichystat. 

Experiment: Monstrum 2 (2/2)

"Dobrý den, tady Monika. Včera jste u mě byl. Rozhodla jsem se. Půjdu do toho."

Druhý den jí převezli do ústavu, který se specializoval na regeneraci poškozených orgánů. Nacházelo se to sice v Holandsku, ale bylo tam hodně česky mluvících lékařů, tak měla radost, že se může domluvit.

První den se jí představil tým odborníků, který jí bude léčit. Hned druhý den ji napojili na nějaké hadičky a pípací přístroje a pozorovali, co se bude dít. Monice to bylo nepříjemné, ale přeci jen se to dalo vydržet. Po týdnu byla hodně unavená. Lékaři jí navrhli zajímavý způsob léčby. Na základě výsledků z testů, které prováděli, zjistili, že pokud jí uvedou do umělého spánku na celý týden, budou ji moci léčit s takovou intenzitou, že až se probudí, bude taková, jako dřív. Monika nejdřív nevěděla, jestli má souhlasit, ale když jí lékaři vysvětlili, že umělý spánek bude bezpečnější, než celková anestezie a hlavně rychlejší, souhlasila.

Když se po týdnu probrala, byla zmatená. Nevěděla, kde je a co se děje. Mžourala po pokoji a postupně si uvědomovala, kde je a co se jí stalo. Rozmazané obrazy se zostřovaly a útržky paměti se skládaly dohromady jako puzzle. Došlo jí, že se cítí dobře. Zkusila se protáhnout a zjistila, že na ní už není napojená žádná hadička. A to ticho. Žádné pípání nějakých přístrojů. Také si ale všimla několika jizev na břiše, které předtím neměla. Protože měla žízeň, zazvonila na sestru. Společně s ní přišel i její tým lékařů. Vysvětlili jí, že museli ledviny transplantovat, proto ty jizvy.

"A co ty jizvy na hrudníku?" "To jsme museli provést kvůli přímému zásahu do srdce, které jste měla také poškozené." "Nevěděla jsem, že i mé srdce je na tom tak špatně." "Bohužel. Ale nyní je vše v pořádku. Jak se cítíte? Nebolí Vás nic?" "Ne, jsem v pohodě." "Dobře, tak můžeme začít s rekonvalescencí." "Už mě pustíte domu?" "To bohužel ne. Rehabilitaci budeme muset provádět zde, abychom měli neustálý přehled, jak se tělo srovnává." "A co rodiče? Přijedou za mnou?" "Bohužel nemohou, ale brzy se s nimi uvidíš."

Stýskalo se jí po domově. Ale nemohla se vrátit. Snažila se na stesk nemyslet a dělat vše pro zotavení. Když poprvé přišla do té rehabilitační místnosti, udivilo jí její vybavení. Připomínala jí posilovnu. Ale tak nějak trochu jinak. Byla větší a bylo tam hodně zrcadel. Taková lékařská posilka, říkala si. A začala postupně posilovat.

Každý den, chvilku. Lékaři jí postupně přidávali zátěž a intenzitu. Stále si ale myslela, že to není ještě ono. Viděla, že za dobu pobytu v nemocnici hodně ubrala a měla vše takové povislé. A tak posilovala. Krmili ji opravdu dobře. Nemohla si stěžovat. Jídlo jí chutnalo a lékaři byli spokojeni...

"Tak jak to vidíte profesore Fridrichu? Myslíte, že to zvládne?" "Nepochybuji o tom. Bude to největší pokrok ve studiu lidského organismu, jakého kdy lidstvo dosáhlo." "Jaké má dávky sestro?" "Tři denně po třech mililitrech v pití a jednom v jídle." "Dobrá. Zvyšte je na pět mililitrů do jídla a deset v pití." "Není to nebezpečné?" "Ne, ona to zvládne, jsem si tím jist."

Monika se cítila líp. Už dokonce zvedala podsstatně víc, než když s rehabilitací začínala. A její postava vypadala taky vypracovanější. Začalo se jí to líbit.

"Pane, začala si sama zvyšovat zátěž. Co s tím?" "To je přeci paráda. Už se do toho nutí sama a dobrovolně. To je přece to, co jsme chtěli. Zvyšte jí dávky na dvojnásobek."

Po nějakém čase Monice nabídli, že jestli chce, mohou jí poskytnout nějaké ovocné nápoje, aby se jí lépe cvičilo. Byla ráda, že lékaři ví, co potřebuje. Souhlasila.

"Souhlasila. Kolik?" "Padesát." "Promiňte?" "Ano, přesně tak. Padesát mililitrů." "To je ale moc, její tělo to nezvládne." "Vedete snad výzkum vy, nebo co? Chcete snad dopadnout jako váš předchůdce, který ztratil hlavu pro svůj cíl?" "Ne, to ne."

Monice nápoje velice chutnaly. Hodně si je oblíbila a pila je každý den. V posilce už trávila celé dny. Ani vlastně už nedělala nic jiného, protože tam ani nic jiného dělat nešlo. Každé ráno, když se dívala do zrdcadla, viděla se stále větší a silnější. Bylo jí krásně. Ještě nedávno... jak to je vlastně dlouho? Už ani neví. Kdysi ji zbývalo necelých deset let a nyní je v plné síle. Denně se měřila a mohla tak pokrok vidět každý den.

"Jaký je nárůst, profesore?" zeptal se mladý kolega. "Milimetr za den." "Cože?? To je úžasné!" "Ano, to je." odpověděl zamyšleně profesor. "Zvyšte dávky na dvojnásobek." "Ale.... dobře." věděl, že nemá cenu vzdorovat.

Monika pila ovocné nápoje a byla šťastná. Její postava byla už hodně mohutná. Obvod bicepsů dosahoval padesáti centimetrů a v pase měla přes metr. Byla opravdu svalnatá. Normální lidé by se jí nejspíš štítili, nebo snad i báli. Jenže ona se ani nějak nemohla s nikým srovnávat. Moc lidí nepotkávala a viděla pořád ty samé tváře. Jí to nepřišlo divné.

"Zahajte fázi dvě." zavelel jednoho večera profesor.

A tak se stalo, že do posilky začal chodit nový člověk. Také pacient. Monice se velice líbil a tak se s ním hned dala do řeči. Rozuměli si. Spolu se smáli, spolu se bavili a spolu posilovali. Monika se asi poprvé opravdu zamilovala. A co by to bylo za lásku bez sexu.

Když jednou večer jako obvykle proběhla vizita, vstala potichu z postele a pomalými tichými krůčky našlapovala po chodbě, aby nevzbudila pozornost. Vstoupila do místnosti, kretou měli domluvenou jako jejich skrýš. Těšila se. Byla tam postel a tak si lehla a zachumlala se, aby nenastydla. Po chvilce přišel a jak to bylo dál, není potřeba rozebírat. Druhý den se probudila, ale nic si nepamatovala. Byla vyděšená. Jakto? Ležela v posteli, pak přišel, pak se milovali a pak... asi usnula. On už byl pryč a Monika se pomalu šourala zpátky na svůj pokoj.

"Fáze dvě je dokončena profesore. Má fakt sílu." "Ušetřete mě těch nechutností a řekněte mi, jestli vše probíhalo podle plánu." "Jistě. Přesně tak, jak jste říkal. Při milování jsem jí píchl injekci, ona usnula, převezli jsme ji na sál a indikovali to sperma, co jste nám dal k dispozici. Pak jsme jí vrátili na pokoj. Nic netuší." "Tak výborně."

Druhý den, její vyvolený, jakoby se vypařil. Kam odešel? Prý už je vyléčený a nemohl zde pobývat déle, protože pobyt zde je velice nákladný a to si on už nemohl dovolit. Byla smutná, ale cítila něco... něco nepopsatelného...

Jednoho dne ji při lékařské vizitě konstatovali šokující zprávu. Nevěděla, jak se to mohlo stát, bylo to přeci jen jednou... Byla těhotná. Lékaři jí uklidňovali, že vše bude v pořádku. Těhotenství pro takovou ženu by mohlo být pro dítě hodně nebezpečné, proto jí musí nyní ještě víc hlídat, a odchod nepřipadá v úvahu.

Týden se sešel s týdnem, měsíc s měsícem a Monika porodila svého prvního potomka. Bylo kluk jako buk. Laskala ho v náručí a chovala. Bylo to takové uřvané škvrně, akorát do její náruče. Proto jí a ani nepřišlo zvláštní, že je trochu větší a že má více vystouplé svaly, než novorozenci obvykle mívají. Na ty modré oči byl krásný pohled.

"Spusťte fázi tři!"

Najednou se v pokoji rozzářilo červené světlo a začala houkat siréna. Monika se lekla a nevěděla, co se děje. Najednou do pokoje vběhla sestřička a křičela, že ústav byl napaden teroristy a musejí se evakuovat. Monika popadla dítě a běžela za sestrou. Náhle se za ní ozvalo několik výstřelů a Monika pocítila v zádech chlad. Padla na kolena s dítětem v náručí a slábla. Slábla. Musela si lehnout. Najednou červené světlo zhaslo a všude nastalo ticho. Slyšela, jak k ní někdo přišel. Obrazy měla rozmazané. Slyšela jen hlasy a viděla bílé postavy.

"Fáze tři je hotova. Vemte to dítě a ji odvezte do sektoru G16." uslyšela známý hlas jejího spasitele Fridricha. "Profesore, tohle už ale překračuje všechny meze. To je konec." Tenhle hlas přece teké znala... Byl to hlas toho mladíka... Vždyť už je ale vyléčený, tak co tam dělá? "Ne, to není konec..." zaslechla z druhé strany svého těla. "... Tohle je teprve začátek. Máme dítě, kterému v krvi koluje navíc tekutina spojující testosteron se steroidními ionty." "A k čemu to bude?" "Tento jedinec už nepotřebuje pravidelné dávky, jako tomu bylo u předchozích dvou experimentů. Jeho tělo si je dokáže tvořit samo a samo se také svému stavu přizpůsobovat."

"Bude to zrůda." pronesl sklesle profesorův poručník. "Ne, bude to nadčlověk. Voják nové generace." a profesor odešel s plačícím dítětem do laboratoře udělat nějaké testy. "Počkejte! Zadržel ho ještě. Chtěl jsem se zeptat, než rozpustíte tým. Odkud jste vzal to sperma?" "Ale, jenom jednoho chudáka, který měl velké ambice a nakonec skončil sám v domě, kde zanechal jenom nějakou nahrávku na magnetickém pásku." po těchto slovech profesor zmizel a nastalo hrobové ticho.

Monika všechno slyšela. Nemohla dělat nic. Nemohla brečet, nemohla vstát, nemohla se bránit. Cítila, jak začíná mrznout. Pak... uslyšela tichý ženský hlas... "Vechno bude v pořádku, uvidíš..." ten hlas jí někoho připomínal. Z posledních sil otočila hlavu a snažila se rozpoznat siluetu osoby... "Tiše, dobrou noc Moniko." "Pavlo"? vydechla naposledy.

--------------------------------------------------------------------------------------

Kapitoly

Experiment: Monstrum
Pilotní díl jednoho z nejčtenějších příběhů na tomto blogu

Experiment: Monstrum 2 (část 1.)
Experiment: Monstrum 2 (část 2.)
V druhém díle příběh vypráví o dvou nejlepších kamarádkách, které rozdělí až nešťastná volba jedné z nich. 
 
Experiment: Monstrum 3 (část 1.)
Experiment: Monstrum 3 (část 2.)
Pokračování, které nenásilně navazuje na první dva díly. Tentokrát se přesouváme o nekolik let později a o několik set metrů do podzemí... 

Experiment: Monstrum 4
Již brzy...

Experiment: Monstrum 2 (1/2)

Byla malá a tlustá. A bylo jí velice líto, že nemá žádné kamarádky, se kterýma by chodila po nákupech. Však také nerada něco kupovala. Hlavně oblečení. Nejspíš se styděla za ty velikosti. Proč ale nebyla oblíbená u ostatních tak, jako její spolužačky? Šprtka sice nebyla a prospěch měla průměrný, ráda se bavila s lidmi, ale oni s ní ne. Ráda si o přestávkách četla a občas zaslechla, jak se její spolužačky baví o klukách: "Tak si představte, že mi na seznamce napsal zase nějakej tragéd a zval mě do kina." "No a cos mu napsala?" "Nic, že nemám zájem, jako u ostatních. Už mě to nebaví pořád číst emaily od nějakých cizích lidí, co se neumí seznámit normálně." "No to jo, taky mě to občas štve. Přemýšlela jsem, jak tomu zabránit, ale napadlo mě jenom zrušit si profilovku." na to její kámoška. "No to teda ne. Když už mám někde profil, chci tam mít fotku, kde je vidět, jak mi to sluší. Co kdyby tam byl někdo z modelingové agentury?"

Myslela si o nich své a dál četla příběh z nově vydaného románu. Takhle to bylo téměř každý den. Jednou ale do třídy přistoupila nová spolužačka. Nebyla ani hezká, ani ošklivá. Alespoň tak jí připadala. Na klucích ze třídy nebyl vidět žádný veliký údiv a tak jí bylo jasné, že na tom bude asi stejně jako ona. Váhou by také možná odpovídala.

Uběhlo pár měsíců a z Moniky a Pavlíny se staly nejlepší kamarádky. Společně chodily ven, četly si a povídaly o životě, o škole, někdy i o klukách. Ale to jen příležitostně.

Jednou, když se zase takhle procházely parkem, se Pavlína zeptala Moniky: "Poslyš, co ty na to, kdybychom se sebou začaly něco dělat?" Monika jenom nahodila nechápavý pohled a Pavlína pokračovala: "Myslím s naším tělem. Jenom tak, prostě pro radost, občas si vyjet na kole, zajít do fitka, třeba se nám to zalíbí a bude to náš nový koníček." "No o tom silně pochybuju... Vždyť se na nás podívej, kdybychom přišly někam do fitka, všichni by strachy před našemi špeky utekli." "Ale ne, tak jsem to nemyslela. Prostě to jenom zkusit, za to přeci nic nedáme. A když budeme dvě, půjde nám to lépe." "No, zkusit se má všechno a možná máš pravdu." souhlasila nakonec Monika.

Když poprvé přišly do té budovy a viděly všechny ty stroje, nestačily se divit, co všecho tam je. A ti lidé na těch strojích... Asi se začaly červenat, ale chvilku na to k nim přišla instruktorka a vše jim vysvětlila. Když se trochu víc seznámily a daly se do řeči, zjistily, že instruktorka byla kdysi stejná jako ony a také nevěděla, co jí čeká. A když holky pochopily, že opravdu má cenu to zkusit, začaly chodit pravidelně. A jak na začátku Pavlína říkala - stalo se to jejich novým koníčkem.

Jednou o přestávce, když přecházely po chodbě do jiné třídy, se stalo něco neuvěřitelného. Jeden kluk, který šel naproti nim, se usmál a pozdravil je. Byly z toho na větvi a nevěděly, co to mělo znamenat - jestli to bylo jako výsměch, nebo jestli se s někým vsadil, a nebo, jestli to myslel upřímně. Spekulovaly nad tím celou další hodinu a když o přestávce zase přecházely a míjely toho kluka, zeptaly se, jak to myslel. "Upřímně." a usmál se. "Všiml jsem si, že jste týden co týden krásnější a chtěl jsem vám to nějak dát najevo." Holky zčervenaly jak rajčata, poděkovaly a utekly se schovat do třídy. Nevěděly, co si mají myslet. Chtělo se jim brečet a chtělo se jim smát.

Po několika dnech se jim vše uleželo v hlavě a záliba ve fitku se přesunula na přední pozice. Chodily tam rády, když viděly výsledky. Viděly výsledky nejen na klucích, kteří po nich začali pokukovat, ale i na váze, která ukazovala každý měsíc méně a méně. Byly spokojené.

Přešlo několik dalších měsíců a holky šly na střední. Musely dojíždět do vedlejšího města a protože měly špatné dopravní spojení, chodily do místního fitka, kam shodou okolností přestoupila i jejich instruktorka. Holkám se krásně začalo rýsovat bříško, boky, zadeček i stehna a měly z toho radost. Ale přeci jen bylo vidět, že Monika je na tom lépe. Svaly na břiše měla větší a vůbec všude byla víc vypracovanější. Také instruktorka si toho všimla. Když se o tom před Monikou zmínily, jenom pokrčila rameny s typickým "no jo, no. Genetika." Někdy se také odkazovala na to, že má asi lepší stravu, než ony.... Stravou to ale nebylo...

Monika ve skrytu duše cítila nějaké nutkání být stále lepší a lepší a věřila, že se tím bude klukům líbit víc. Mezi Pavlou a Monikou bylo takové přátelství, že mezi nimi nebylo jediné tajemství. Alespoň to si Pavla myslela. Sice občas měla pocit, že jí Monča něco tají, ale zamítla to, protože jí věřila. Monča ale přeci jen něco tajila. Už se nezmínila, že tajně uzobává jakési pilule, které podporují metabolismus a urychlují regeneraci svalů. Našla to na internetu a pravda, moc to nestálo. Před Pavlou se ale styděla to přiznat. Proč? Asi se bála, že by jí za to odsoudila, nebo že by jí nepochopila. Monika nechtěla být lepší než Pavla, ale prostě jí to začalo tak bavit, že chtěla víc a víc.

Posilovala i doma a koupila si také nějaké vlastní náčiní. Byla spokojená. Jenomže jí to po nějakém čase začalo připadat málo. Měla nutkání jíst stále víc a víc doplňků stravy. Připadalo jí, že už to nestačí. U dalších várek, které si nechala poslat poštou, už ani nečetla letáčky a dávky stále zvyšovala. Bohžel si neuvědomila, že si tím ničí tělo.

Holky ukončily střední školu a tentokrát musely jít každá vlastní cestou. Zatímco Pavla měla vynikající prospěch, Monika se zhoršovala. Učila se méně a stále více času věnovala cvičení. Proto Monika šla pracovat do jedné firmy na výrobu kosmetiky a Pavlína šla studovat medicínu. Pak už si jen občas psaly přes facebook.

Monika na tom byla ale stále hůř a hůř. Tělo si ničila různými doplňky stravy a díky tomu, že si konečně začala i vydělávat a odtrhla se od rodičů, si mohla dovolit stále více těch chemikálií. Byla opravdu vypracovaná. Někteří kuci na ní civěli, jako kdyby byla nahatá. Ale to už jí nezajímalo. Byla už jen ona a její tělo. A tak se jednou stalo, že se jí při jednom ranním tréninku udělalo nevolno. Dočista se jí zatmělo před očima a omdlela. Když se probrala, bylo už skoro poledne. Na mobilu měla několik nepřijatých hovorů z práce, ale ty ignorovala a šla k doktorovi. I když nechtě, věděla, že to není normální a musí se to řešit... Příště by se přeci nemusela probudit...

Lékař si jí chvilku se zájmem prohlížel a Monika, chtě nechtě, musela všechno vylíčit, co bere, v jakých dávkách... Poslal ji na odběr a čekali na výsledek. Monika se bála, byla nervózní a potila se. Její dlouhé blond vlasy jakoby zmastněly a hnědé oči pomalu začaly ztrácet lesk. V čekárně přemýšlela, co bude. V dálce zaslechla sanitku. "Jede pro mě? Ne, to přece ne. Nemůže to být tak zlé." Ale stále se blížila.

Konečně si ji sestra zavolala do ordinace. Monika se posadila na židli vedle doktora a ten spustil: "Budeme vás muset hospitalizovat. Je to vážné. Máte zřejmě poškozená játra a ledviny, krev máte neobvykle řídkou." "Na jak dlouho?" hlesla Monika. "Tak na týden, uděláme další testy, a pak uvidíme." Monice se jakoby zastavil celý život a přemýšlela, co bude dál. Najednou nevěděla, co si počne.

Po týdnu v nemocnici ji doktoři sdělili, že bohužel bude muset na dialýzu. Její ledviny byly totálně zničené. Játra sice neměla v tak dezolátním stavu, ale také to nebyla žádná sláva. Brečela. Celou noc. Celý další den. Nemohla spát a pořád myslela na to, jakým způsobem si zničila tělo a co pro to obětovala.

Týden na to se u její poslete objevil neznámý muž v bílém plášti. "Mohu Vám pomoct." "Jak?" "Dokážu Vás vyléčit. Dokážu Vám sehnat nové ledviny, vyléčit poškozené tělo." "A jak prosím vás? A kdo vůbec jste?" "Promiňte, nepředstavil jsem se. Jmenuji se Allan Fridrich. Ale můžete mi říkat Alle. Pracuji pro farmaceutický průmysl v oddělení výzkumu v Holandsku. Dozvěděli jsme se o vaší situaci a můžeme Vám pomoci. A možná nejen to." "Co ještě víc? Dáváte mi naději, ale vůbec nevím, jestli Vám mohu věřit." "Mohla byste zase posilovat. A zlepšovat se. Nemusíte mi věřit. Můžete tady dál ležet, litovat se a nechat si tímhle přístrojem čistit krev. Nabízím Vám jinou možnost prožít zbytek Vašeho života. A jak dlouhý ten zbytek bude, záleží jen na Vás, jak se rozhodnete. Tady máte moji vizitku. Zítra mi zavolejte, jak jste se rozhodla." A muž zmizel.

Monika přemýšlela. Má to zkusit? Ani ho nezná. Vůbec neví, kdo to je. Ale co může ztratit? Život už má pokažený a pokud nezkusí jinou možnost, mohla by litovat. Teď jí zbývá necelých deset let. Co když měl ten muž pravdu a skutečně by mě dokázal vyléčit? Přemýšlela a nevěděla.

Druhý den vyťukala telefonní číslo na vizitce: "Dobrý den, tady Monika. Včera jste u mě byl. Rozhodla jsem se...".

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Kapitoly

Experiment: Monstrum
Pilotní díl jednoho z nejčtenějších příběhů na tomto blogu

Experiment: Monstrum 2 (část 1.)
Experiment: Monstrum 2 (část 2.)
V druhém díle příběh vypráví o dvou nejlepších kamarádkách, které rozdělí až nešťastná volba jedné z nich. 
 
Experiment: Monstrum 3 (část 1.)
Experiment: Monstrum 3 (část 2.)
Pokračování, které nenásilně navazuje na první dva díly. Tentokrát se přesouváme o nekolik let později a o několik set metrů do podzemí... 

Experiment: Monstrum 4
Již brzy...

Zpověď modelky

Jsem hezká. Já to vím. Už od narození. Rodiče ze mě měli radost a proto mě maminka už od základky vedla k tomu, abych nebyla šedou myší v naší třídě. Když jsem šla po chodbě, skoro každý kluk se za mnou otočil. Jak to vím? Na chodbách jsme mívali takové nástěnky chráněné sklem. A když jsem se tam občas prohlížela, měla jsem z odrazu krásný přehled, co se děje za mnou.